dohledný projekt  

 

 

JAN HUS
mše za tři mrtvé muže

(předpokládané uvedení filmu březen/duben 2009)

scénář a režie: Miroslav Bambušek
prvníkamera: Jakub Halousek
druhá kamera: Martin Ježek
třetí kamera: Martin Klapper
zvuk: Michal Gábor
asistent zvuku: David Nagy
střih: Kateřina Krutská Vrbová
hudba: Petr Kofroň
výprava: Jana Preková, Zuzana Bambušek Krejzková, Tomáš Bambušek
producent: Radim Špaček, NFI
koproducenti: Hypermarket Film s.r.o., Mezery o.s.
distributor: Aerofilms

Projekt podpořili:
Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie
Magistrát Hlavního města Prahy
Pražská agrární společnost
WD LUX
Reality Kapičák
Národní divadlo
Galerie Modrý hrozen
Anima
Mezzoforte

Osoby a obsazení:
Český reformní kazatel Jan Hus....................... Milan Stehlík
Levoruký vrah.................................................... Tom Sorel
Hrobník............................................................... M.C. Kohh
Polský ekonom Ryszard Siwiec......................... Michal Pěchouček
Historik Maciej.................................................... Igor Chmela
Maria Siwiec........................................................ Natálie Drabiščáková
Obsluha archivu č.1............................................ Leoš Noha
Obsluha archivu č.2............................................ Halka Třešňáková
Anglický automechanik Graham Bamford........... Tomáš Jeřábek
Narkoman Joe..................................................... Radim Špaček
Správce krematoria............................................. Passi Mökele
Východoněmecký kněz Oskar Brüsewitz.......... Karel Dobrý
Novinář Jonathan................................................ Thomas Zielinski
Agent Stasi č. 1................................................... Jiří Černý
Agent Stasi č. 2................................................... Jan Kačena
Biskup Baumer.................................................... Miloslav Mejzlík
Taxikář................................................................ Aleš Bambušek
Dětské role:
Carla Bamford...................................................... Mathias Schenker
Elžběta Siwiec....................................................... Mia Krejzková
Inocenta Siwiec..................................................... Julie Štormová
Adam Siwiec.......................................................... František Drábek
Mariusz Siwiec...................................................... Vojtěch Drábek
Vit Siwiec.............................................................. Kryštof Lepšík
Děti z evangelické obce Drossdorf-Rippicha..... žáci 1.stupně ZŠ Praha Slivenec-Ke Smíchovu 16

       
       
       
       
   

Film Jan Hus – mše za tři mrtvé muže je výsostně politický v tom smyslu, že se zabývá lidmi, kterým běh věcí veřejných nebyl lhostejný.
Ve filmu ovšem nepůjde o žádnou Husovu biografii. Chceme Jana Husa prezentovat spíše jako bolestivou otázku, která prostupuje ze středověku do naší současnosti. Jako otázku, která nás vybízí k aktivitě tím, že protestuje, útočí a trpí; jako otázku, která se dnes otvírá jako kudla.
Časově je film zakotven do druhé půle dvacátého století. Geograficky se vztahuje
k dějinám tzv. „východního bloku“. Hus k nám dnes přichází, aby byl znovu pochopen; přichází a otevírá osudy tří můžu - Angličana Grahama Bamforda, Němce Oskara Brüsewitze a Poláka Ryszarda Siwiece. Ti tři mají s postavou Jana Husa společné za prvé to, že jejich život byl završen nejvyšší obětí, za druhé to, že chtěli napravit režim, jenž prokazatelně páchal bezpráví nebo ho alespoň umožňoval a za třetí to, že jejich činy byly otázkou jejich svědomí, věcí souboje, boje moderní individuality s institucemi, které ji mají zastupovat a nikoli devastovat.
Druhá linie filmu spočívá v tom, že za zmíněnými třemi muži, respektive za jejich památkou, přicházejí tři lidé, každý ze svých vlastních pohnutek. Za Oskarem Brüsewitzem přichází západoněmecký novinář Jonathan, za Grahamem Bamfordem přichází bezdomovec Joe, za Ryszardem Siwiecem přichází historik Maciej. Příběhy mrtvých osob se kříží
s příběhy žijících jednotlivců, jakoby našich zástupců. V této rovině Jan Hus vystupuje jako průvodce živých a utěšitel mrtvých.
Náš film má tedy aktualizovat radostné poselství osobní obětavosti a důslednosti, které nám po Janovi Husovi zbylo, poselství nezabavené žádnou konfesí ani ideologií. Středověká pochodeň Jan Hus.
Na závěr důvod, proč film vznikl - žijeme v prostředí, které si bolestivé otázky snaží raději nepokládat, je to pohodlnější a za posledních šedesát let jsme si na to v našem prostředí příliš navykli.

Žánr: dokumentární thriller s prvky hororu a černé komedie. S hvězdičkou.

       
       
       
       
       
       
       
       
 

foto: Igor Chmela, Bohdan Holomíček, Eva Hrubá, Tomáš Bambušek

 

 

„dream ticket“

aleš bambušek
(support, stavba)

bohdan holomíček
(photografer)

david nagy
(sound asistent)

eva hrubá
(photografer)

halka třešňáková (obola, obsluha archivu č. 2)

igor chmela
(historik maciej)

jiří černý
(agent stasi č. 1 )

jan kačena
(agent stasi č. 2)

jana preková
(filmset)

karel dobrý (východoněmecký kněz oskar brüsewitz )

jakub halousek (director of photography)

leoš noha
(oposun, obsluha archivu č.1)

miroslav bambušek (film director and screenplay)

m.c.koch
(support, lights)

michal gábor
(sound engineer)

martin ježek
(second camera)

martin klapper
(third camera)

michal pěchouček (polský ekonom ryszard siwiec)

milan stehlík
(český reformní kazatel jan hus )

natalie drabiščáková (maria siwiec )

passi mökele
(správce krematoria)

radim špaček (narkoman joe, producer)

tomáš bambušek (filmset)

tomáš jeřábek (anglický automechanik graham bamford )

thomas zielinski (novinář jonathan)

zuzana bambušek krejzková
(filmset)

petr kofroň
(music)

miloslav mejzlík (biskup baumer)

 

 

 

 

Graham Bamford

Narodil se v roce 1945 v Macclesfieldu, ve Velké Británii.
Trpěl nemocí ledvin, nemohl pít alkohol.
Po studiu střední školy střídal zaměstnání. Každé zaměstnání pak bral jako záminku pro vydělání peněz, které investoval do své největší vášně, kterou bylo cestování. Život v pohybu - život
na cestě. V sedmdesátých letech projel na kole celou střední a východní Evropu a dojel až do Íránu. Jindy cestoval na vlastní lodi po Filipínách nebo například po Japonsku, kde se na čas usadil a živil se jako učitel angličtiny.
Zde také potkal svou budoucí manželku Tomiko.Vrátili se spolu do Anglie - jeho žena získala práci u jedné japonské firmy díky své dobré znalosti angličtiny. Následovala svatba a narození dcery. Šťastné manželství - vše šlo, jak mělo. Po šesti letech se ovšem manželství rozpadá.
Bamford zůstává sám opuštěn, těžce nese ztrátu své dcery, asi jako každý, kdo pozná čarovnou moc dětství a rodičovství. Jeho život jde dál - Bamford vnímá velmi pozitivně rozpad východního bloku a chystá další cesty po střední a východní Evropě.
Po vypuknutí občanské války v bývalé Jugoslávii v roce 1993 byl doslova omráčen neustálým válečným zpravodajstvím, a zvláště pak zprávami z Bosny - poté, co zdi v celém východním bloku padají, v Jugoslávii nové rostou. Televizní obrazovky chrlí každý den otřesné zprávy o masakrech v Bosně. Bamford v tuto chvíli cítí, že přišel čas zvednout hlas na obranu lidí tam – těch, kteří se nemohou bránit sami.
Rozhodující dopad na něj měl film o masakru ve vesnici Ahmići, ve střední Bosně v okrese Vitez.
V dopise, který napsal před svou smrtí jedné dobročinné organizaci, jíž v té době nabízel své služby, ozřejmil, že fotografie jedné nešťastné balkánské holčičky, přibližně ve věku jeho dcery, ho přiměla k akci.
Poblíž místa, kde vykonal svůj čin, nechal na hromádce své osobní věci, fotografii se skupinou dětí, svůj cestovní pas a knihu - šlo o památeční publikaci z Olympijských her v Sarajevu, na jejíž přední stranu napsal svůj poslední vzkaz:
„Británie je povinna zastavit válku v Bosně, ozbrojenou silou, bude-li to potřeba. Ted je náš čas znovu získat mezinárodní respekt. Britská armáda nesmí být čestnou stráží na hromadném pohřbu. Bosenská nemluvňata, bosenské děti a ženy očekávají, že politici učiní to, o čem vědí, že to učinit mají - poskytnout jim vojenskou ochranu, už žádné postávání stranou, už žádná spálená těla ve vybombardovaných domech“.
Polil se deseti litry benzínu, který si přinesl v plastových lahvích - prý to vypadalo, že se ovlažuje, bylo tehdy velké vedro.
Zapálil se 29. dubna 1993 před britským parlamentem ve Westminsteru.
Na jeho pohřeb přišlo jen několik jeho nejbližších přátel. A byli to oni, kdo v den výročí jeho činu umístili doprostřed parčíku před parlamentem pamětní desku - ta byla na příkaz vyšších míst hned druhý den odstraněna.
Žádný denní list se jeho činem podrobněji nezabýval, žádná britská televizní stanice neusoudila, že je pro ni Bamfordovo znamení - ten jeho vzkaz - dostatečně zajímavý.
Politický význam jeho smrti byl bagatelizován depresemi z rozpadu manželství - udělali z něj psychicky nemocného člověka, jehož místo je v blázinci a nikoli mezi normálními lidmi.

 

 

 

 

Ryszard Siwiec

Narodil se v roce 1909 ve městě Debica na jihu Polska. V tehdy polském Lvově studoval střední školu a později humanitní vědy na Univerzitě Jana Kazimierza. Později se přestěhoval do Przemyśle, kde se oženil a pracoval na finančním úřadě. V roce 1939 odtamtud odešel, protože odmítal spolupracovat s Němci. Během prvních let války se živil péčí o městskou zeleň, poté bojoval v řadách podzemní Armii Krajowej. Po roce 1945 byl spolumajitelem výrobny vína v Przemyśli a po jejím zestátnění pracoval mimo jiné jako účetní a podnikový právník. Byl ženatý a měl pět dětí.
Nikdy neuvěřil ideám o socialismu s lidskou tváří a nikdy nesouhlasil s politickou situací v zemi po roce 1945. Byl obdivovatelem státníka a obnovitele samostatného Polska Józefa Pilsudského a hluboce věřící..V tomto duchu také vychoval všech pět svých dětí. Pod pseudonymem Jan Polak psal letáky, které jeho dcera roznášela do poštovních schránek ve Vratislavi, kde navštěvovala školu.
Nepohyboval se v oficiálních disidentských kruzích - byl osamělý voják.
Několik dní před svým činem požádal, aby byl zařazen do skupiny vyslané na oficiální oslavu dožínek. Nejenže na magnetofonový pásek nahrál závěť a nechal se vyfotografovat, ale před odchodem z domu si vzal levné synovy hodinky a místo nich mu zanechal svoje.
Cestou ve vlaku do hlavního města napsal své ženě Marii dopis na rozloučenou. Dopis Siwiec odeslal dopoledně 8. září 1968. Dopis zadržela Státní bezpečnost a Siwiecova žena si jej přečetla až po dlouhých dvaceti letech.
Krátce po poledni 8.září 1968 na Stadionu desetiletí ve Varšavě, když byly dožínky v plném proudu, vyjádřil svůj nesouhlas s intervencí v Československu. Před očima 100 tisíců lidí včetně nejvyšších členů komunistického vedení, stranického lídra Wladyslava Gomulky, a za přítomnosti zahraničních diplomatů a novinářů, se polil hořlavinou (přivezl si ji v lahvi od vína), a s výkřikem „Protestuji!“ se zapálil. Ještě předtím však kolem sebe rozhodil letáky, jejichž text začínal slovy: „Protestuji proti nespravedlivé agresi vůči bratrskému Československu.“ Zatímco hořel, mával polskou vlajkou s nápisem: “Za naši i vaši svobodu. Čest a vlast.“ Odmítal dovolit lidem, aby ho hasili.
Když se agentům SB (Służba Bezpieczeństwa)podařilo jej uhasit, musel s nimi jít k autu, aniž by mu kdokoli pomohl. Po cestě k autu nepřestával křičet. Nejprve ho vedli k výslechu, až poté do nemocnice.
Už tři hodiny po Siwiecově sebeupálení policie prohledala jejich dům, po nějakém čase byl manželce a dětem odebrán vdovský důchod. Kvůli nedostatku finančních prostředků tak museli rozprodávat otcovy knihy a sbírku dýmek.
V nemocnici ho hlídala milice. Po celou dobu čtyř dnů zůstával při vědomí.
Velkolepé dožínky nenarušil, protest přehlušila hudba folklórních souborů. Zmatek a zděšení zavládlo pouze v té části stadionu, kde se zapálil. Bezprostředním svědkům Státní bezpečnost namluvila, že se jednalo o psychicky nevyrovnaného člověka a alkoholika, který se vzňal od cigarety, když se předtím polil při pití vodky. Jeho protest se podařilo naprosto utajit.
O jeho oběti se západní veřejnost dozvěděla až o čtyři měsíce později, kdy se stejným způsobem rozhodl protestovat student Jan Palach.

 

 

 

 

Oskar Brüsewitz

Narodil se 30. května 1929 v městě Tylža u Kaliningradu. Povinnou školní docházku ukončil v roce 1943. Brüsewitz musel narukovat do armády jako Hitlerjungend - střelec z pancéřové pěsti, upadl ale brzy do zajetí, z kterého byl propuštěn v roce 1945. Po válce se vyučil ševcem.
V roce 1951 se oženil s Rosi. Kvůli práci, stěhování do Hildesheimu a narození dcery Renaty se ale brzy odcizili a rozvedli se. Oskar chtěl po rozvodu začít úplně znovu, a proto přepsal veškerý svůj majetek na svou bývalou manželku a v roce 1954 se přestěhoval do Weissenfelsu v NDR, kde získal místo jako kontrolor v továrně na boty.
V roce 1955 se seznámil se zdravotní sestrou Christou , v ten samý rok se s ní oženil. Christa zavedla Oskara do křesťanské komunity, kde se v roce 1956 nechal pokřtít.
Přihlásit se v této době veřejně ke křesťanství bylo poměrně neobvyklé, církev byla v NDR vnímána jako systému škodlivá. Brüsewitze od roku 1956 sledovala Stasi.
V roce 1960 se s rodinou přestěhoval do Weissensee v okrese Sömmerda (Durynsko). Narodily se mu dvě dcery. Koupil si vyřazený železniční vagón a zřídil si v něm ševcovskou dílnu. Se svými zákazníky tam vedl rozhovory o otázkách víry, půjčoval jim náboženské spisy.
V roce 1964 přišel o práci, nemohl sehnat jinou, bylo s ním zahájeno řízení kvůli příživnictví, nakonec ale bylo zastaveno. V letech 1964 – 69 studoval na škole pro kněze v Erfurtu. Ve svých čtyřiceti letech se stal evangelickým knězem. V roce 1969 začal pracovat jako pomocný kněz v obci Drossdorf-Rippicha, kde do té doby církev nehrála žádnou roli, což znamenalo pro Brüsewitze velkou výzvu. Podařilo se mu opravit a zprovoznit místní faru, čímž si získal uznání obyvatel vesnice. Začal zde chovat slepice a ovce, jeho hlavním cílem ale bylo hlásat Slovo Boží. V záznamech Stasi o tom stojí: „Brüsewitz získal pro křesťanskou obec asi 80 mladých lidí. Říkají, že se tam stále něco děje.“
Zaměřoval se hlavně na děti a mládež, pořádal pro ně dětské dny, hrál s nimi fotbal, vybudoval pro ně hřiště atd., čímž se opět a stále více dostával do konfliktu se státem, který chtěl organizovat jejich volný čas. Mnoho pozornosti a uznání si získal, když v prosinci 1969 umístil na věž kostela neonový kříž, který byl vidět i z velké vzdálenosti.
Okresní rada požadovala, aby byl kříž odstraněn, čemuž se Brüsewitz vehementně bránil.
Své jednání odůvodňoval slovy: „Dokud všude bude svítit sovětská hvězda, zůstane svítit i můj kříž“. Nakonec zůstal kříž na věži i po jeho smrti v roce 1976.
Díky jeho angažovanosti stoupal i počet lidí, kteří chodili do kostela, jeho kostel se stal nejnavštěvovanějším v celém církevním okrsku. Dbal, aby jeho bohoslužby byly co nejnázornější ve výkladu Božího Slova. Vodil do kostela zvířata a dával je potřebným rodinám.
V září 1975 shořela za neobjasněných okolností farní stodola. Hasiči uvedli jako důvod samovznícení sena, ale různé okolnosti nasvědčovaly tomu, že stodola byla úmyslně zapálena.
Brüsewitz o tom byl přesvědčen a cítil se být od té doby pronásledován. Lidé začali mít strach se k němu hlásit, na jeho bohoslužby jich tak chodilo stále méně.
Na Brüsewitze byl vyvíjen stále větší nátlak ze strany státních orgánů i samotné církve s cílem donutit ho opustit místo faráře nebo k emigraci z NDR.
18. srpna 1976 vstal Brüsewitz velice časně ráno, dříve než ostatní členové rodiny, a šel na farní zahradu. Tam natrhal růže a vyzdobil jimi faru. Zaparkoval v centru města Zeitz, oblečen do taláru vystoupil z auta a vystavil na něm transparenty, na kterých bylo napsáno: „Pozor všem... Pozor všem... Církev v NDR žaluje komunismus! Kvůli útlaku dětí a mládeže ve školách!“.
Vedle transparentů postavil dvacetilitrovou konev na mléko naplněnou benzínem. Před kostelem vzal konev oběma rukama, nalil si benzín na šaty, zapálil sirku a vzplanul.
22. srpna zemřel.
Ve východoněmeckých médiích byl Brüsewitzův čin prezentován jako čin duševně nemocného člověka, později byl dokonce ve východoněmeckých médiích označován za pedofila.

 

 

 

 

 

 

 

kontakt:
perzekuce@seznam.cz